Osobnosti české fotografie za rok 2007 vyhlášeny

Podle prohlášení AFČR je cena „Osobnost české fotografie“ určena fotografovi, fotografickému pedagogovi, kurátorovi, teoretikovi fotografie, galeristovi či vydavateli, který v průběhu kalendářního roku zásadním způsobem přispěje ke kvalitě, rozvoji nebo propagaci české tvůrčí fotografie u nás či v zahraničí. U Jindřicha Štreita dala podnět k jeho nominaci velká retrospektivní výstava „Jindřich Štreit – Fotografie 1965-2005“, kurátorsky připravená Tomášem Pospěchem. Tu měli milovníci fotografie možnost shlédnout v několika městech, mezi jinými i v domě U Kamenného zvonu v Praze. Legendě české humanistické fotografie jsme položili několik otázek.

Stal jste se osobností české fotografie za rok 2007. Jak byste tento rok zhodnotil – ve svém životě i tvorbě? Loňský rok byl pro mě velmi hektický, ale též velmi krásný. Zaprvé byla moje retrospektivní výstava, kterou připravil kolega Tomáš Pospěch a která putuje od roku 2006, právě v domě U Kamenného zvonu, tedy v Galerii hlavního města Prahy. Je to velmi krásný prostor a já jsem si tu výstavu skutečně užíval. K výstavě jsme také připravili monografii. Předtím se výstava uskutečnila v Olomouci, Opavě, Bratislavě, v Bialsko-Bialé, a teď jde ještě do Českých Budějovic a do Svitav. Navíc, čím více mám práce, čím více vystavuji a mám povinností, tím více fotografuji. Loňský rok byl pro mě i po této stránce velmi hektický, protože jsem pracoval na několika projektech. Tento rok tyto projekty ukončím, pokud možno nějakou publikací, katalogem, knihou. Mám tudíž moc práce a hrozně mě to těší.

Co pro vás ocenění, kterého se vám dnes dostalo, znamená? Toto ocenění je pro mne velkou poctou. Ale, jak říkám, neberu to jako ocenění jen své práce, měla by je dostat i spousta lidí kolem mě. Existuje mnoho lidí, kteří mi hodně pomáhají a spolupracují se mnou, například zmíněný Tomáš Pospěch, Jiří Heller nebo Karel Karlický při přípravě publikace a Blanka Plošticová, se kterou připravuji katalogy. A potom tu jsou lidé, kteří mě osloví a požádají mě, abych pracoval na nějakých projektech. Nesmím zapomenout ani na rodinu, která vždycky trochu trpí, protože jsem hyperaktivní a práci doma, na kterou tím pádem nemám čas, musí někdo udělat. To ocenění ale může dostat jen jeden, takže se trochu stydím, že jsem je dostal jen já sám.

Myslíte si, že byste se věnoval stejnému žánru, kdybyste byl vyrůstal místo na venkově ve městě? Myslím, že to není otázka vesnice, ale sociálního cítění, které jsem asi zdědil prostřednictvím genů po rodičích, a výchovou, kterou jsem měl. Moje máti i otec dělali podobnou práci jako já, takže pro mě bylo velmi přirozené být stále v kontaktu s lidmi.

Děkuji za rozhovor.

Kdo bývá nominován na cenu „Osobnost české fotografie – za dlouhodobý přínos fotografii“, je jasné již z jejího názvu. Od ocenění „ Osobnost české fotografie“ se oddělila loni a její první laureátkou se stala historička fotografie Anna Fárová. Další osobností, která toto ohodnocení své celoživotní práce obdržela, je Miroslav Vojtěchovský. Fotograf, pedagog a publicista, někdejší vedoucí katedry fotografie FAMU, jenž fotografii přednášel i na univerzitě v zámoří.

Jaký význam přikládáte tomuto ocenění? Dá se to říct stručně, ale to já neumím (smích). V množství anket, které probíhají a kterými se vždy uzavírá předešlý rok, mají cenu ty, v nichž hlasují lidé, jichž si člověk váží. A to je myslím právě tento případ. Tady totiž hlasují kolegové o svých kolezích, jak by řekl Jiří Suchý (úsměv). A oni nemají potřebu hlasovat pro někoho, pro koho hlasovat nechtějí, jistě se tu nesleduje ani žádná politika. Čili pro mě je ocenění tím, co se nedá penězi zaplatit. Tyhle věci se vůbec moc nedělají pro peníze, spíše pro něco jako osobní uspokojení. A toho v určitém období není dost, prostě proto, že stále s něčím nejsem hotov a pořád to není takové, jak bych si představoval. A když přijde takováto sympatická zpráva, je to lepší než jakékoli finanční ohodnocení. Bylo by naprosto falešné a pokrytecké říct, že mi to neudělalo radost. Udělalo a velkou. Moc si toho vážím.

Komise ocenila váš dlouhodobý přínos fotografii. I když si myslím, že dělat ve vašem věku nějakou rekapitulaci je poněkud brzo, musím konstatovat, že toho, co jste dosud stihnul, bylo věru hodně. Co z toho vás nejvíce oslovilo a dělal jste nejraději? Ve čtrnácti letech jsem se rozhodl, že se stanu fotografem, protože jsem viděl nádherné fotografie, a od té doby s fotografií žiju. V určité chvíli se tam prolnulo to, že můj tatínek byl farář, tedy člověk, který toužil si sám pro sebe všechno definovat. Uvědomil jsem si totiž, že pozvání, abych učil na FAMU, mi pomůže, abych si sám pro sebe řekl, co chci a nechci a všechno si srovnal v hlavě. Když člověk hodně dělá, tak nemá moc času se zastavit a tyhle věci si uvědomit. Takže najednou jsem začal o své fotografii přemýšlet, začal jsem se na ni dívat malinko jinak a také se učit, protože je tady regulativ - studenti. Moje zásada byla, že se nikdy nebudu snažit před nimi předstírat, že něco umím, když tomu tak není, a budu svou práci vždycky dělat tak, abych jim ji mohl ukázat a nemusel se za ni stydět. Takže říct, co jsem měl radši, vlastně nemohu, protože ty dvě polohy se doplňují a stabilizují. Ale vím jedno: párkrát jsem byl v životních situacích, kdy jsem si z určitého důvodu řekl, že fotografii opustím, budu se živit něčím jiným a držet si hodnotu svého života. Vždycky jsem si ale uvědomil, že bych fotografii nechtěl ztratit, že ji mám prostě rád. Nejsem možná ochoten jí obětovat všechno, třeba rodinu. Nemohl bych se považovat za dobrého, byť třeba i úspěšného fotografa, kdybych zapomněl na svou rodinu.

To bylo ohlédnutí směrem dozadu. A abychom se dívali i směrem dopředu, ráda bych se vás zeptala, jaké jsou teď vaše plány? Všichni úspěšní kolegové už dávno uspořádali své jubilejní výstavy. Já jsem prošel jakýmsi jubilejním rokem loni a výstava nebyla, neměl jsem na ni vůbec čas. Chtěl bych si teď trošku dát do pořádku věci, které jsem udělal, uspořádat archiv, seřadit a vybrat to, co bych chtěl znovu zvětšit. Druhá věc je, že pracuji na projektech, které propojují klasiku ve fotografii. To znamená, že snímky, udělané dírkovou komorou obrovského formátu se budou tisknout ušlechtilými technikami. Samozřejmě bych byl rád, kdybych z tohoto všeho mohl udělat výstavu a knížku. Ale to se nestihne dřív než do nějakého dalšího kulatého jubilea (smích).

Děkuji za rozhovor.

Foto oceněných © Rudolf Jung

© http://www.fotografovani.cz/art/fo_reportaze/clanek1924737573.html ©